Červen 2011


Zuzano!

10. června 2011 v 21:00
co je špatně?
to bych taky chtěla vědět ale zdá se, že všechno.


"Zuzano, Zuzano!" řval. Cejtil jak ho bolej hlasivky. "Zuzano!". Utíkala, neohlížela se. Jen běžela pryč, odevšad. Nechápala proč i od něho, ale dělo se to. Běžela, za sebou šílený až nepochopitelný řev. Jakoby jí to rvalo části těla. Přesto běžela dál, obkopena už jen potemnělým světlem a nad ní spousta mraků. Ucejtila vodu. Běžela dál, řev byl stále pronikavější. "Zuzano, Zuzano!" . Věděla, že on už po těchto výkřicích asi nikdy nepromluví. Bylo to tak silné a šílené. Běžela furt. Nejrychleji jak mohla. Nepřemýšela. Jen prázdno a to ji trhalo ještě více. Zavírala oči a za nimi padala. Uviděla vodu. Hodně vody. Asi moře. To neřešila. Běžela přímo do toho. Voda byla ledová. Její tělo už nebylo jen rozervané ale také zmrzlé. Běžela dál a vběhla pod hladinu. Zmizela.

Snažim se spíše vytvořit jakýsi obraz. Hrozně moc chci abyste to viděli stejně jako já. To nejde, jasně. Je to nemožný. Tak alespoň podobně. Abyste cejtili tu vodu, slyšeli tu ozvěnu nemožně silnýho řevu. a pocítili takovéto zavření oči jak máte pocit že padáte a když je otevřete zjistíte že stále zcela normálně běžíte dál. je to asi těžký.

promlouvám k tobě

1. června 2011 v 15:46
jsem prázdná
sedím tu s nimi
svůj scénář v hlavě
hraju dobře (až moc)
a ty -
ty se pousmíváš
mně samé
a já za veselými ústy herce
- pláču
_____________________________

kdo jsi, co jsi zač?
-čas-
-čas-
proč jsi
-čas-
nebuď můj
buď svůj
ale se mnou
ať už jsi kdokoliv
______________________________

tupé pohledy
do obrazů mých snů
nepřítomnost
sama v zástupech
ztracená
_______________________________

potápím se a tahám tě sebou
pouštíš se mne a letíš ke štěstí
já padám níž a zůstávám
sama
bez jediné naděje
a smyslu