Květen 2011

poté

15. května 2011 v 18:13
Nad domem byly obrovský černý mraky.
K. byla uvnitř. Zírala do země a mučila se svýma vlastníma myšlenkama. Přišel T. a začalo to čeho se bála.
Začal se vyptávat: "K. jak se to proboha stalo?"
Mlčela. Rozhodla se, že nebude odpovídat. Proč to udělala? Sama neví. Vždycky tomu musí podlehnout. Je tak neskutečně slabá a její hloupost je opravdu nekonečná.
"Nevim! Nevim, jak se to stalo!" říkala si sama pro sebe, "nech mě, však já se za to dostatečně potrestám".
Pokání. Její svědomí mělo opravdu sytej odstín černý a kvůli tomu byly její panenky tak hluboký, že se na sebe bála kouknout do zrcadla. Bylo to všude. Podělanej pocit viny.
"Co s tim hodláš dělat?" ptal se opět T..
Opět nic neřekla a zvedla se. Šla do svého pokoje, sedla si na postel a vyhlédla z okna s naprostým pocitem prázdnoty.

...ona

15. května 2011 v 17:45
nafouklá přemírou vody
vyryté tváře, to jeho křikem
zoufalá, proděravěné pantalon
ona, ona, má
hesla létající vzduchem
ona, nedobrá lakroskyně,
nikdy motýlky nechytala
plakala, oni jsou jako my!
ba krásnější, blližší krystalu toho všeho,
a tak hesla
pro ni - marná nepolapitelná prázdná slova
proto ona, nevstoupí, ona ne
nikdy.